Čeho je moc, toho je příliš aneb Jak se nezavázat řidiči autobusu?

Přesytit se dojmy, to nám jde snadno…

…možná líp, než cokoli jiného.

Vnímáte, kde máte svoje hranice?  A za jak dlouho si všimnete, že už jste dávno adoptovali energetické pole partnera, kamarádky, maminky? Já jsem to zpočátku nedokázala rozpoznat vůbec. Musela jsem doslova padnout soustředěním, začít se cítit nepříjemně v přítomnosti skvělých přátel anebo začít zívat, aby mi došlo, že jsem to zase nějak nedala.

Zajímavé je, když se vám to stane s člověkem, jehož zájmy zrovna ideálně nekopírují ty vaše, třeba s pojišťovacím agentem nebo realitním makléřem. Tolik je chápete, máte tolik soucitu, že odcházíte dokonce s lehkým pocitem viny z neuskutečněné a pro vás naprosto nevýhodné transakce.

Jenže ono je to stejné. Pro vás jsou všichni lidé stejně důležití a je vaší přirozenou touhou dát jim, co potřebují. Jde o kontakt, navázání spojení, a to stačí. Jako byste vnímali, že ten člověk je vaší součástí.

Jakýkoli kontakt s lidskou bytostí, jakýkoli vztah je smlouvou nebo lépe řečeno dohodou a záleží pouze na nás, jak výhodná či snesitelná bude nebo na jak dlouho ji uzavřeme.

Partner nebo řidič autobusu?

Na začátku je do určité míry podstatné, co můžeme od našeho „smluvního partnera“ očekávat. V tom nám pomůžou naše smysly a první dojem. Potom už záleží jen a jen na nás, jestli se rozhodneme do vztahu investovat a kolik, a jestli náš zájem a věnovaná pozornost má reálný základ a dává smysl.

Je opravdu trošku rozdíl, jestli se vrháme do slibně začínajícího milostného vztahu nebo zdravíme řidiče autobusu. Není-li ovšem řidič autobusu vaším oblíbeným spolubydlícím 🙂

Za dob mého dětství byl řidič něco jako generál. Už když přijížděla stará dobrá modrá Karosa, snažili jsme se na dálku poznat, kdo řídí dneska, jestli „ten hodnej“ nebo „ten zlej Čistibotka“, protože cesta k sedadlu byla možná jen předními dveřmi kolem NĚJ.

Čistibotka nás nepustil sednout, dokud jsme pěkně nahlas nepozdravili, dokud jsme si několikrát důkladně nevydrhli boty na rohožce na schodech, a dokud jsme viditelně neukázali, že máme platnou průkazku. A někdy, výjimečně, jsme prošli téměř bez zájmu,     ale jaksepatří v pozoru a v pohotovosti, kdyby se panu generálovi něco nezdálo.

A já pokaždé uzavírala smlouvu, snažila se ho poznat, pochopit jeho povahu nebo jenom náladu, porozumět tomu, co jsem jako dítě ještě chápat nemohla.

Ve skutečnosti jsem hledala jistotu. Nevadilo mi, kdo právě jel, vadilo mi, že když už jel hodnej, nebyl vždycky hodnej a zlej se taky uměl usmát. Hledala jsem jistotu v neměnnosti, potřebovala jsem v té každodenní záplavě barev, vůní, zvuků a všelijakých dalších vjemů najít opěrný bod.

Basta fidli trumpeta

Mít možnost si říct: „Takhle to je navěky a už se tím nemusím nikdy víc zabývat“. Tohle je ve větší či menší míře podvědomá potřeba všech bytostí. Strach z neznáma je strachem primárním, který vzniká jako reakce na ohrožení života a je to vlastně pud sebezáchovy. Do určité míry nás chrání.

Při pohledu kolem sebe ale zjišťujeme, že všechno se neustále mění, hmotné věci, situace, pocity, i řidiči. Den za dnem, světlem i tmou se zeměkoule nejen otáčí kolem své osy, ale také se naklání, obíhá kolem slunce a spolu s galaxií se řítí někam do vesmíru. Neustále.

A my jsme přitom stále naživu a ani nás nenapadne se obávat, jestli nespadneme nebo jestli se to všechno náhodou někdy nepřestane dít. Co se týče zeměkoule, jsme docela v pohodě.

Bez ohledu na to, jak šílený a hektický je dnešní svět, jde vždy o to, jak k němu jako celku přistupujeme.

Když už jsme se odvážili nechat zemi otáčet se podle všech možných fyzikálních zákonitostí a dali vesmíru důvěru, že se nám o ní dobře postará, můžeme se také pokusit uvolnit tendenci být zodpovědní za všechny podněty, které se dostanou do našeho energetického systému.

Svoboda nezodpovědnosti

Můžeme nechat prostého řidiče autobusu spočívat v jeho mikrokosmu a neuzavírat s ním dohodu o další spolupráci. Ve vlastním zájmu. Protože přesytit se lze na vnitřní úrovni pouze tím, za co jsme převzali zodpovědnost, k čemu jsme se zavázali.

Děláme to často nevědomky, z hluboko v podvědomí uloženého návyku. Proto je dobré naučit se vnímat, jestli se necítíme být zodpovědní za osud celé planety, jestli na svých bedrech neneseme tíhu celého světa.

Je to sice zajímavá motivace, ale pokud vám to prozatím činí potíže, nechte tuto zodpovědnost pokročilejším a pokuste se vyhladovět od nutkání vkládat svou energii do vnějšího světa, dokud jí není stabilně dost uvnitř.

Jak na to? Nejen na to vám odpovím ve svém připravovaném eBooku. Zatím přeji hodně chuti a odvahy k objevování svých malých i velkých závazků vůči vnějšímu světu 🙂

Příjemnou zábavu! 😊

Mám nadání nahlížet do hloubky vztahů a dávat lidem s citlivou povahou odvahu žít svůj život naplno a vytvářet s respektem k sobě samým pevné základy jejich života. Můj příběh si můžete přečíst zde >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.

  • Hypersenzitivní lidé z hlediska jejich potenciálu.

    Patříte mezi lidi nadané vysokou senzitivitou? Zjistit to můžete v tomto eBooku ZDARMA.

  • Nejnovější články
  • Kategorie
  • Život s citem na facebooku