Něco málo

o mě

Díky svému nadání pomáhám vysoce citlivým lidem vidět jejich potenciál a nacházet odvahu ho projevovat.

Vztahy jsou jednou z cest k vyjádření nás samých.

Každý jsme jedinečný.

Svůj život jsem opravdu začala žít až před několika lety...

Pročetla jsem se, prostudovala, promeditovala a především vědomě procítila k sobě samé, ke svým skvělým dětem, rodičům a přátelům. Stalo se to skrze intenzivní výměnu s mužem, díky kterému jsem se stala s citlivostí sobě vlastní milující ženou. Tou, kterou jsem vždy podvědomě chtěla být, jen nevěděla, jak na to.

Po letech objevování vně i venku, po letech života na horské dráze, vím, že život může být nádherný. Že může nádherně plynout, i když jste citlivější než naprostá většina populace.

Bývám nadšená i ze všedních dnů, a vnímám, že vlastně není všedních dnů, že jsou jen dny plné příležitostí, jeden za druhým, každý jiný, každý jedinečný, každý svým vlastním způsobem dokonalý.

Nakonec i já jsem pochopila:), že jsem součástí  koloběhu života a skrze své prožívání zároveň jeho tvůrcem.  Jsem za hloubku svého prožívání vděčná. Citlivost nebo hypersenzitivita už není tématem, se kterým bych se denodenně potýkala, je nadáním, díky kterému si užívám život. Vím, že mě nepohltí ani nepřeválcuje.

Na začátku cesty

Před pár lety, kdy jsem byla na úplném začátku svojí cesty ke štěstí, bylo pro mě nepředstavitelné, že bych mohla s kýmkoli navázat tak hluboký a upřímný vztah. Že bych se kdy odvážila někomu říkat, jak intenzivně vnímám svět, jak odlišná si připadám, a jak zvláštně se někdy cítím.

Vrátím se ale na chvilku do doby ještě dřívější, do doby před uragánem, kdy jsem si snad podvědomě přála, aby přišel, aby už se konečně začalo něco podstatného dít.

Příležitosti a dary

Byla jsem v tom strašném slova smyslu přecitlivělá matka dvou synů, kdy ten starší, od narození velmi zvídavý až hyperaktivní, roztáčel na víc než maximum otáčky mojí netrpělivosti.

Když v roce a půl přestal přes den spát úplně a usínal kolem půl jedenácté v noci, docházely mi postupně všechny síly. Vyčerpaná jsem se snižovala ke křiku a dalším nefungujícím výchovným metodám té doby.

Mladší syn byl od narození tak závislý na mé přítomnosti, že jsem se nesměla vzdálit z jeho dohledu. Jakmile začal chodit a já se vzdálila o víc než dva metry, nastával dramatický pláč, který mě doháněl k šílenství. Paní učitelka ze školky prohlásila, že takovou fixaci na matku ještě nezažila.

Velice silně jsem prožívala jejich potřeby, jenže jejich uspokojování mě vysávalo fyzicky i psychicky. Babičky jsme měli daleko a tak manžel dostával děti na starost hned mezi dveřmi po příchodu z práce. Byla jsem prostě vyřízená.

Kdykoli to aspoň trochu šlo, četla jsem knihy o seberozvoji. Vždycky mě bavilo zkoumat podstatu chování svého i ostatních lidí, ale víceméně jsem se pořád motala v kruhu a svoje vnitřní trápení jsem přetavit v moudrost zatím nedokázala.

To, že jsem vysoce citlivá jsem vůbec netušila, jen jsem nějak vždycky věděla, co visí ve vzduchu a leží mezi řádky.

Milníky na cestě

Když jsem nastoupila do nové práce, měla jsem nejlepšího šéfa na světě. Byla jsem pracovitá, samostatná, loajální, zaměřená na detail a přesnost,  ideální zaměstnanec. Myslela jsem si, že jsem našla ideálního zaměstnavatele.

Byl jím, docela dlouho jím byl. Jenže dáma, která měla být kolegyní, ale stávala se čím dál větší rivalkou, mě postupně dostala do pozice své podřízené a už mě chtěla mít pod kontrolou nejspíš napořád 🙂 

Dodnes nerada kohokoli zkratkovitě odsuzuji; mám důvěru, že lidé jsou ve své podstatě dobří.

Jenže tady to sedělo a mě došlo, že tady nevyhraju, protože nemůžu vyhrát.     Že mám jen dvě možnosti.

Buď odejdu sama nebo se zničím psychicky, a nakonec mě šéf, který si musel díky kolegyni projít paranoidními stavy strachu z toho, že se ho snažím dostat ze sedla, stejně vyhodí.

Tehdy mi ale konečně poprvé došlo, že jestli je někdo zodpovědný za to,        co se mi děje, pak jsem to já. Jenom já. Se svými chybami, návyky, pocity viny a se svým strachem z chyb, návyků a pocitů viny. Kruh víc než začarovaný.

Došlo mi, že jestli nevykročím a z kruhu neudělám spirálu směřující nahoru, jestli neseberu odvahu k prvnímu bázlivému kroku, nebudu šťastná nikdy a budu si za to moci sama.

Hlavně mi došlo, že mé domnělé slabosti jsou někdy ohromnou výhodou,      že vnímavost vůči svým chybám je zároveň vnímavostí vůči ostatním lidem a celému světu, a že mě nejenom unavuje nebo dokonce vyčerpává, ale také neuvěřitelně obohacuje.

Také jsem si všimla zajímavého fenoménu, a sice že současně s nastoleným problémem se u mě formou vnitřního prožitku objevuje ideální řešení. Jedním z nejdůležitějších pochopení bylo, že cesta k této zkušenosti vede skrze pravdivost.

Moji učitelé

Velkými učiteli mi byly děti. Díky výzvám, které mi přinášely do života, mě učily hlavně trpělivosti a bezpodmínečné lásce. Naučily mě také vidět nevšední krásu běžných situací.

Největším učitelem se stal on. Přítel, který dlouho nevěděl, jestli je lepší zůstat v bezpečí svých zaběhnutých zvyků, nebo mě naplno milovat tak, jak mě miloval, se všemi výzvami, které to s sebou přinášelo.

S nadšením sobě vlastním jsem se ponořila do práce. V podstatě jsem neměla jinou možnost.

Zároveň jsem bytostně cítila, že potřebuju, aby se manžel netrápil, aby měl vedle sebe milující parnerku, abych dětem nebrala jejich důvěru a bezstarostnost, a abych i já mohla být šťastná a bez černočerného svědomí.

To vlastně nebylo možné, jenže já jsem si poprvé v životě uvědomila,        s jakou intenzitou prožívám štěstí a utrpení druhých lidí. Nebylo to tak úplně normální 🙂

Všimla jsem si, že poznám, jak se kdo cítí, jen když vstoupí do místnosti, protože to do jisté míry sama prožiju. Že mám-li dost času, navazuji automaticky vztahy na hlubší úrovni a po chvíli můžu téměř dokončovat věty přátel při rozhovoru.

Pokud bych chtěla třeba jenom sama sobě lhát, bude mi fyzicky špatně. Pokud lže někdo jiný, poznám to.

Prošla jsem si kvůli této vnitřní citlivosti tolika vyčerpávajícími i nádhernými stavy, že mívám pocit, že jsem žila několik životů najednou. Zkušenosti, které jsem tak získala, jsou drahocenné a já jsem za ně nesmírně vděčná.

Četla jsem tématicky zaměřené knihy, které mi pomohly získat jiný pohled na moji hypersenzitivitu a díky své přirozené touze po opravdových vztazích jsem krůček po krůčku vycházela ze své komfortní zóny a začala projevovat,   kdo jsem a co si myslím.

Začala jsem stále častěji zakoušet, jak bohatý je život vysoce senzitivního člověka, a jak se díky pozvolna projevované odvaze a upřímnosti v komunikaci začínají dít zázraky. Šťastně jsem se rozvedla a pro okolí jsme se stali příkladem, jak rozchod zvládnout. Jsme rodiči, kteří se pořád mají rádi a kteří milují své děti, jen každý bydlí někde jinde.

Přítel se mým partnerem nakonec také nestal. Zůstal v mých vzpomínkách jako člověk, kterému jsem opravdu vděčná za všechny těžkosti a výzvy, bez kterých bych dnes nemohla psát tyto řádky.

S respektem vůči sobě

Naučila jsem se, že chceme-li být v životě užiteční, je naše vnitřní síla a stabilita založena nejen na naší motivaci, ale především na respektování svých potřeb.

Všechny další předpoklady díky svému nadání vysoce citliví lidé už mají.

Moje vlastní touha po opravdových vztazích se časem vykrystalizovala do touhy předávat své zkušenosti dál.

S velkým nadšením proto podporuji lidi nadané vysokou senzitivitou, kteří mají chuť nebo potřebu vydat se stejnou cestou a díky tomu dozrát.

 

    Opravdové  vztahy  se  s nadáním  k citlivosti  vytváří  možná  pomalu,            ale zato jistě 🙂